Stolní tenis, anglicky table tennis, jak se pingpongu ve světě říká, je hrou rozšířenou dnes po celém světě. Mohou ji hrát jak děti, tak dospělí, a to na rekreační i vrcholové úrovni. Stolní tenis se řadí mezi nekontaktní míčové sporty. Hraje se pálkami, malými míčky a hrací plochu představuje stůl v úrovni pasu dospělého člověka a uprostřed přepažený nízkou síťkou.
Zobrazit méně
U stolu se pohybují buď dva hráči, kteří hrají dvouhru, nebo čtyři hráči hrající čtyřhru, při které hrají proti sobě dvě dvojice.
Stolní tenis a ping-pong jsou různé názvy pro stejný sport. Někteří lidé se mylně domnívají, že rozdíl je v jiné technice hraní, v různém vybavení týkající se pálek, míčků, nebo stolů. Někdy se také nesprávně označuje stolní tenis jako sport a ping-pong jako hra. To vše je nesprávné, jelikož se stále jedná o stejné sportovní odvětví.
Historie pingpongu
Pingpong se vyvinul ze společenské hry dovezené kolem roku 1880 do Británie z Číny. Vynález celuloidového míčku znamenal přerod této zábavy ve sportovní odvětví. Odskok míčku se stal totiž pravidelný a předvídatelný a tudíž se mohly začít počítat body. Na počátku 20. století se stolní tenis stal velmi populární a rozšířil se také do USA. Předpokladem úspěchu byly nízké nároky na prostor i nízká cena vybavení. Možnost umístit ping-pongový stůl například v koutě hospody nebo ve vesnické tělocvičně mělo obrovský význam pro život na venkově i ve městech například v Čechách a v Rakousku. Pingpong lze hrát i venku, pokud neprší a nefouká vítr. Stačí i menší přístřešek, kam se pingpongový stůl vejde.
Počátek mezinárodních soutěží pingpongu
Z rekreačního a zábavného hraní se stolní tenis přerodil definitivně v „seriózní“ sportovní odvětví v roce 1926, kdy byla založena založena Mezinárodní federace stolního tenisu (ITTF). Od této doby začal být pingpong mezinárodně uznávanou sportovní disciplínou. Právě turnaj konaný v roce 1926 je v historických pramenech uváděn jako 1. mistrovství světa. Všechny zlaté medaile při něm získali hráči z Maďarska, které pak v příštích deseti letech suverénně ovládlo všechny mezinárodní turnaje. Nejslavnějším borcem se stal Viktor Barna, který je co do počtu medailí z mistrovství světa nejúspěšnějším stolním tenistou všech dob.
Další vývoj pingpongu
Po II. Světové válce se světová špička rozrůstala o další země. Nejprve přišla japonská vlna spojená s nástupem nových potahů pálek. Díky až 1 cm tlustým potahům, které nahradily dosavadní vroubkované gumy, se hra stala rychlejší a vzrostla možnost udělovat míčku rotace. Neregulovanému vývoji učinila přítrž ITTF, která koncem padesátých let přistoupila k radikální standardizaci povolených potahů. Od té doby může být na pálce nalepen buď hladký potah, nebo „sendvič“ (vroubky ven), které musí mít tloušťku maximálně 4 mm.
Od šedesátých let prakticky až dodnes vládne světovému pingpongu čínská vlna. Dominanci čínských hráčů občas nerušili muži Švédska, Jižní Koree i jiných států. Cenných úspěchů na mezinárodním poli dosáhli například stolní tenisté Německa, Běloruska, bývalé Jugoslávie nebo i ČSR.
Změna pravidel pingpongu
K zásadní a nejrozsáhlejší změně pravidel od 50. let došlo v r. 2000. Dotkla se jak herního stylu, tak vybavení a také počítání. Míček byl zvětšen z původního průměru 38 mm na 40 mm, čímž se mírně snížila jeho rychlost i rotace. Počet bodů v jednom setu se z 21 snížil na 11 a počet servisů jednoho hráče v řadě z pěti na dva. Z povolených potahů byly vyřazeny některé záludné, jejichž reakce byly pro soupeře obtížně čitelné. Potlačena byla i snaha hráčů o zakrývání podání.